kosmická komedie o pozemních věcech

---

V HLAVNÍCH ROLÍCH HRAJÍ:
Bruce Freeman	...............	Libor ULOVEC
Ellen Freemanová, jeho žena	...............	Majka LUKEŠOVÁ
Janoušková, služebná	...............	Klára KLÁŠTERKOVÁ
Olaf Brunsten	...............	Jakub VYPLEL
Heidi Brunstenová, jeho žena	...............	Jana HRADECKÁ
prof. Švýcar, lékař a tesař	...............	Jakub KOLÁR
Simon	...............	Martin PROKEŠ
Judy, jeho žena	...............	Kateřina HREČÍNOVÁ

Napsal a režíruje: Jakub VYPLEL

Zvuky a scéna: Jakub VYPLEL a Filip JISKRA j.h.

Pilovalo se a pilovalo a nyní je tu obnovená premiéra. Kus je skutečně více ohoblován a na některých místech sklížen tak, aby působil sevřeněji. (Sem tam samozřejmě něco čouhat bude, inu, jsme přeci v raketě, ne?).

Po sedmnácti letech trvání našeho souboru jsme se poprvé vrhli na hru jiného autora než Jakuba Kolára. Aby přechod nebyl tak tvrdý, je novým dramatikem opět Jakub, ovšem nyní příjmením Vyplel. Ano, jde o jednoho z herců souboru, kterého jste již mohli vidět například jako Scruttona v Kloboucích v Ascotu, Wellmina v Lavičce nebo jako fascinujícího žongléra s kuskusem či agenta El Machra v našich Odřezcích. Nyní tento chlapec vstupuje na pole dramatiky. (Pole je trochu zabahněno, proto má na nohou gumáky. Ty někdy způsobují jistou dramatickou nemotornost.)

Protože se Událost na Myslivci odehrává v budoucnosti (Pibimpap se dosud ve svých hrách dostalo nejdále do dubna roku 1997, i když možná to byl únor 1996?), navíc v kosmické lodi (nejvýš nad zemí byl dosud Martin Prokeš ve scénce Letiště, v letadle) a ještě se věnuje, řekněme, věcem tělesným mezi ženou a mužem. (Fackám? – pozn. Pipkins. Ale ne, jde o otázku zachování lidstva jako životaschopné entity, když je výběr reprodukční matrice omezený – poznámka autor. Aha... čili taková intelektuálština štrejchnutá IT? – pozn. Pipkins.) Ne, nebojte se, vše je podáno vkusně a naprosto korektně, představení mohou zhlédnout jak patnáctiletí, tak příslušníci mimozemských civilizací, případně lidé s praxí v NASA. Každý si ze hry odnese to svoje. Jedni scifi scénu, při jejímž návrhu byl využit CNC sublimační generátor náhodných nábytků, druzí podmanivé písně, s nimiž pomáhal Filip Jiskra, mág elektronické hudby, který umí stahovat tracky i fajly normálně holou rukou, třetí jemné odkazy na klasiku žánru scifi, jako je Star Trek nebo Spadla z oblakov.

Před herce položil Myslivec nové úkoly, před některé dokonce ovládací pulty s čudlíky. Tak Klára Klášterková a Jakub Kolár museli zahrát roboty či umělé bytosti. Zadání pro oba nelehké, neboť Klára je jako jarní květina a Jakub snad až příliš živočišný. Klára trénovala specifické pohyby pomocí dlah zhotovených z komínových rour, Jakub pak četbou Čapkových R.U.R. v maďarštině.

Libor Ulovec hraje svého Bruce jako, eh..., no prostě jako balíka. A co dělá takový balík? Jen tak leží, že, a přitom jde z ruky do ruky. Život a kosmos se kolem jeho pohovky řítí neskutečnou rychlostí. Ale Brucovi se nic nestane. Víte proč? Protože tenhle chlapík to umí s trakčním bímem! Jeho žena Ellen to má těžké, protože ona to řícení života i kosmu cítí! Ba co víc, ona ho prožívá, ona je jeho součástí. Není divu, že je zmatená, že chvílemi zpívá, že se pohádá s robotem. Markéta Lukešová dobře ví, že mezi galaxiemi není čas na hrdinství, tady je hrdinstvím přímo čas – zkrátka je to bezútěšný let... a trvá mnoho let...

Heidi a Olaf Brunstenovi jsou z jiného těsta. Ona je chladná seveřanka - s důrazem na slovo „chladná“, on jí intelektuálně nestačí - s důrazem na slovo „ňouma“. Jana Hradecká svůj part pojala jako směs vysokoškolsky vzdělané manekýny se sklonem k frázím. (Dá se taková kombinace ještě vůbec nazývat ženou, ptám se já – pozn. Pipkins) Jakub Vyplel naopak předvádí konglomerát životního outsidera a domácího insidera okořeněného ovšem kapičkou nečekané životní moudrosti skryté ovšem pod silnou vrstvou pantoflů.

Judy Kateřiny Hrečínové není lehká role. Zřejmě nejnormálnější ze všech postav částečně trpí, že musí sdílet amarouny s nejapnými zbytky lidstva, a ještě k tomu musí něco tajit. Co to je, vážení diváci? No, je to jako obvykle láska k... Ale nepředbíhejme. Raději si všimněte, jak Hrečínová umně využívá umělé gravitace na jevišti-Myslivci. Martin Prokeš je moudrý, samozřejmě myšleno jako Simon. Vybaven celou knihovnou (doslova!) užitečných informací dokáže věc pojmenovat správně, v pravý čas a tak, aby tomu každý rozuměl. Jeho „Pohodlně se posaďte, začnu jen tak zlehka“ však bude mnohé diváky strašit ještě dlouho. Všimněte si, když si dá Martin nohu přes nohu, přesně takový mají sklon Saturnovy prstence...

A až se dostatečně po prstencích pokroužíte, nahltáte hvězdného prachu a nalokáte mléka z Mláčné dráhy, snesete se v naší lodi pokojně na zem. A tam, z prken která znamenají svět, budeme kynout Vám, našim milým divákům. Děkujeme, Vaše divadlo Pibimpap-Rizoto (nesklonn.).

Ze zkoušek:
Níže uvedené řádky, doufáme, dodají protagonistům, které uvidíte na scéně, i určitý lidský rozměr, tak důležitý pro jejich identifikaci v civilním životě.

„Děláš to úplně blbě. Jsi sice opilej, ale robot, uvědom si to!“
Jana Hradecká vyčítá Jakubu Kolárovi, že přehlíží některé spoluobčany.

„Sci-fi batohy? Ty nevíš, jak vypadaj sci-fi batohy? Krucinál, já taky ne! Já prostě nemůžu myslet na všechno! Udělejte si sci-fi batohy klidně podle sebe. Ale pozor, musej bejt fakt sci-fi! A žádnej alobal!“
Jakub Vyplel je znepokojen mizerným povědomím o scifi batozích v našem souboru. Ukázalo se, že většina členů si pod pojmem scifi představuje něco obalené staniolem.